Návratdoreality s Já tě nenávidím

Nenávidím lásku, že mi unikla, nenávidím nenávist, že mi zbyla, nenávidím sebe, že tě pořád miluju...Scénář velmi lidský. Vztahy se mění. Zamilujete se, je tu emoce, které říkáme láska, stav, kterému zase zamilovanost. Pomíjivost však vládne světu. Emoce se mění a přelévají jako voda. To, čemu dnes říkáte láska, může být zítra nenávist. Jak se to stane? Snadno. Ne každý z nás se dokáže s proměnlivostí emocí a jevů vyrovnat.

Máme své představy, svá očekávání. Když jsou plněny, láska kvete. Jenže pak se stane, že plněny nejsou. Bezpodmínečná láska totiž příliš lidská není. Snad je záležitostí andělů a osvícených. Možná i některých maminek. Ale mezi mužem a ženou probíhá většinou komplikovaný „emoční guláš“, plný podvědomých očekávání, představ, jak by to mělo být, jaký by ten druhý měl být.

Nenávist po lásce

Třeba jste si bláhově představovala, že spolu budete už napořád. Dala jste do toho vztahu úplně všechno – pozornost, lásku, obětovala jste, co se dalo. Zdálo se, že mu to dělalo radost a že vás miluje. Koupili jste spolu byt, udělali si děti. Jenže on vám pak najednou řekne, že už jste nudná. Že potřebuje (nebo už dokonce má) někoho mladšího. Staršího. Zábavnějšího... Nebo naopak. On vás šíleně miluje, zahrnuje květinami, dělá, co vám na očích vidí. Baví vás jeho tělo. Sem tam i jeho řeči. Jenže přijde den, kdy se ze vrušení stane nuda. Celý ten jeho tyátr včetně jeho penisu vás omrzí. Řeknete mu, ať už vám nevolá...

Jeho láskyplné chování se promění k nepoznání. Předtím jste byla jeho „miláček, holčička, koťátko“. Dnes jste ta „kurva, děvka, svině, zrádkyně...“ Dostáváte od něj hnusné esemesky a před dveřmi vám kurýr nechává krabici s kravatami, které jste mu dala. Soudíte se o děti i o byt, ten, se kterým jste se milovali, je najednou vaším úhlavním nepřítelem. Už si ani nedovedete nebo nechcete vzpomenout na to hezké, co jste spolu prožili.

Kde se ta zloba bere?

Psycholog Milan Nakonečný v jednom ze svých článků na toto téma píše: „Nenávist je opakem lásky a vyvstává jako reakce na emocionálně velmi zraňující (například přerušení vztahu v lásce) nebo existenci ohrožující zážitky. Vzniká snaha po zničení objektu utrpení, objektu hněvu.“  Zkrátka milujete, jste následně zranění a to bolí. Trpíte. Místo toho, aby emoční pouto k dotyčnému nebo dotyčné zmizelo, změní polaritu. Z přitažlivosti je odpor.

Duševní bolest je stav nepříjemný a mentální systém se podvědomě brání utrpení. Proto ta touha po zničení objektu utrpení. „Nenávist funguje jako určitá forma obrany,“ je přesvědčen Milan Nakonečný i mnoho dalších psychologů.  Nenávist je totiž vůbec všeobecně nejvíce spojována s hněvem a nepřátelstvím, spojuje se však i s dalšími emocemi – opovržením, rozmrzelostí, podrážděností a s řadou forem agrese (násilím, krutostí, ponižováním či posměchem).

Nechci to pustit!

Carl Gustav Jung a jeho stoupenci tvrdí, že nenávist, která vznikla ze zklamané lásky, signalizuje, že citová vazba přetrvává, ovšem už na jiné, deformované úrovni. Nic totiž není horšího než lhostejnost. Když je láska, je láska. Když láska nemůže být, mívá člověk tendenci „podržet“ si toho, kdo ho opustil, alespoň jiným emočním poutem, a tím je právě nenávist.

Velmi zajímavé pokusy korespondující s Jungem, se silou myšlenek, vodou a emocemi lásky, nenávisti a lhostejností dělá japonský kvantový vědec a fotograf Masaru Emoto. Neutrální vodu, která je ideálním nosičem informací, vystavuje různým emocím a myšlenkám. Pak ji nechá zmrznout a krystaly pomocí speciálního mikroskopu fotí. Založil tři sklenice s vodou, k jedné každý den po dobu dvou týdnů někdo chodil a vysílal do ní pozitivní myšlenky typu: Miluju tě, láska, přátelství, mír.

Voda, vystavená láskyplným emocím, vytvářela úchvatné symetrické krystaly, zatímco voda ve druhé sklence vystavená myšlenkám a emocím opačným vytvářela krystaly ošklivé, nesymetrické a deformované. Ovšem nejhorší výsledek se projevil u třetí nádobky, u vody, které si celou dobu nikdo ani nevšiml. Vznikaly naprosto neharmonické ohavné amorfní útvary – nicota. 

To by mohlo vysvětlovat, proč raději nenávidíme, když už nemůžeme milovat. Pustit toho, kdo nás zranil nebo opustil, bez nenávisti znamená, že přerušíme veškerý myšlenkový energetický tok, prostě člověka necháme být. Je nám lhostejný a pouto zmizí. Lidská mysl však mívá spíš tendenci pouto zachovat za každou cenu a k tomu může posloužit právě nenávist, deformovaná emoce lásky. Pro mnohé z nás funguje: Lepší pokřivené pouto než žádné...

Ubližujeme sobě...

Je však dobré mít na paměti, že když někoho nenávidíme, ubližujeme tak především sami sobě. Může to zajít tak daleko, že naše nenávist se dokonce zdvojnásobí. Můžeme nenávidět toho, o kom jsme přesvědčeni, že nám ublížil, a zároveň sami sebe za to, že nenávidíme a nemůžeme si pomoci.

Vzpomeňme si opět na vodu a sílu myšlenek. Voda tvoří přes sedmdesát procent našich těl. Jak negativní a neharmonické informace (nenávist, hněv, touhu po pomstě) v našich myšlenkách vysíláme, takové zaujme „krystaly“ – ošklivé, pokřivené, disharmonické. To samé tedy můžeme očekávat i v naší každodenní realitě. Když se budeme ne-ustále utápět v hněvivých a nenávistných myšlenkách a emocích, tělo ztratí harmonii, krásu a nás začnou trápit deprese, nemoci i negativní události.

Problémem však je, jak se nenávisti zbavit. Někdy opravdu cítíme, že naše důvody, proč nenávidět, jsou naprosto oprávněné. Možná ano. Potlačovat negativní emoce není řešením. Lepší je s nimi vědomě pracovat, pozorovat je. Když se ve vás objeví zloba a nenávist na člověka, kterého jste milovala a který vás zklamal, zkuste se v ní „nebahnit“ déle, než je nutné.

Nezřídkakdy se totiž dostáváme do stavu, že nás vlastně baví nenávidět. Nechte ji vyvstat, proběhnout a odejít. Nezlobte se na sebe za to. Berte to jako přirozený obranný proces před vaší bolestí. Jen tak budete směřovat k volnosti a otevřou se vám dveře k nové lásce. Tu berte stejně. I ona se s největší pravděpodobností objeví, bude trvat a pak zmizí. Nebo se v horším případě opět promění ve svoji temnější sestru nenávist. A tak pořád dokola, jako že po zimě následuje jaro a léto...

(Lucie Kochová, Harper's Bazaar)