Návratdoreality s Máma i dítě bez muže

Že by láska nebyla tak všeobjímající, jak se o ní traduje? Dokážeme vůbec milovat nejen své děti, ale i muže?Před deseti lety udělala moje kamarádka Jana něco šíleného. Odjela na Bali. Na první pohled normální dovolená, že? Jenže pro ni to byl „oplodňovací trip“, přesně tak se o svém podniku vyjádřila. Tehdy jí bylo devětadvacet a byla známá neotřelými názory i nápady. Tvrdila, že chce mimino, ale nehodlá se zatěžovat žádným vztahem s jeho tatínkem. Chce mít dítě a sem tam milence. Žádné závazky. Bali zvolila, protože se jí líbili místní. A místní zase prý dokázali docenit její pevnou zakulacenou postavu. „Tam kila frčí, jsou symbolem zdravého těla a chlapi na ně letí,“ pochvalovala si.

Když jsem jí opatrně naznačovala, že její podnik je riskantní kvůli AIDS a vůbec, a proč to raději nezkusí s umělým oplodněním, opáčila: „Tenhle ostrůvek je úplně mimo civilizaci. Místní kluci jsou přírodní lidé a jsou zdraví jak řípy. Potřebuju mít mimino z vášně, takové děti mají jiskru! Žádná sterilní zkumavka.“ Po měsíci a půl kdesi v tramtárii se opravdu vrátila těhotná. Spokojeně povila nádherného chlapečka a pochvalovala si, že má nádherný šikmooký kukuč: „Je jak Keanu Reaves nebo Buddha, něco takového jsem si vždycky přála,“ říkala spokojeně.

Málemu Buddhovi je dnes už devět pryč a on i maminka vypadají spokojeně. Jana i nadále rezolutně tvrdí, že jí příležitostní milenci stačí. Žádného stálého tatínka prý nepotřebuje. Uživí se díky své bravurní orientaci v účetnictví všeho druhu naprosto s přehledem a když jí mnozí vyčítají, že dítěti chybí mužský vzor, jen mávne rukou: „Má dědu. Je ještě mladý a malý ho zbožňuje. A od mých milenců se sem tam taky něčemu přiučí – ten poslední ho zasvětil do rybolovu. Malému to jde, má to v genech. Jeho táta je přece z rybářské vesnice...“

Pár lidí jí vyčítalo, že je vůči svému balijskému „dárci“ spermatu nefér. S tím ona zásadně nesouhlasí. Všem, se kterými tam tehdy spala, řekla otevřeně, že by ráda otěhotněla. Já jí to věřím – trhlá je na to dost. Tvrdila o sobě, že je opravdová Svobodná matka (ano, s velkým S na začátku), matka, která nebyla nikým opuštěna, ale matka, která má svobodu a nikdo jí do ničeho nemluví.

To jsem já

Dlouho jsem měla Janu za podivínku. Jenže pak se mi stalo něco, co vypadá zdánlivě jako úplně jiný příběh, ale v principu je to hodně podobné tomu, co prožila a prožívá Jana. Forma jiná, obsah stejný. Svobodná matka z vlastního rozhodnutí...

Do čtyřiatřiceti jsem o dětech nijak moc nepřemýšlela, dokonce jsem nevylučovala ani možnost, že žádné nikdy mít nebudu. Měla jsem všeho nad hlavu. Vystudovala jsem dvě vysoké, založila si firmu na odhad starožitností a cenností. Koupila si dům a vše, co jsem potřebovala k pohodlnému životu. Známosti jsem střídala cirka po roce, ti nejodolnější vydrželi i dva, protože (bohužel? bohudík?) nejsem typ ženy, která miluje hnízdění s jedním samečkem na věčné časy.

Vždycky, když se chýlilo k tomu, že by si ke mně některý z těch mužů přivezl své saky paky, všechno se ve mně stáhlo a já měla najednou pocit, že jsem v situaci, ve které být nechci. Nikdy to nedopadlo a já pokaždé zůstala doma hezky sama se svými dvěma dalmatiny. Jenže biologické hodiny mi tehdy začaly tikat ostošest, zrovna v době, kdy jsem „spala“ s Tomášem.

Možná je ve mně roztikal právě on. Bylo mu tehdy jen třicet, mně skoro o pět let víc. Skvělý sex. Žádný sterilní „nudný mrd“, jak se s oblibou vyjadřovala Jana, spíš concerto grosso – sedělo nám to vskutku parádně. Nějaké mé vnitřní animální Já jásalo a našeptávalo mi: „Holka, to je to pravé, ploď!“ Věděla jsem, že Tomáš je na jednu stranu jako otec naprosto nevhodný – mladší, totálně nepřipravený na zodpovědnost, a taky „jen“ vyučený elektrikář (nechci být nijak namyšlená na své dva červené diplomy, ale přece jenom si myslím, že ve vztahu, když opadne prvotní sexuální jiskření, se i tohle počítá)... Moc hovorů o Bohu, Platonovi a Kandinskim se s ním neužilo. Spíš ho zajímalo, jak hrál Juventus a kde mají dobré pivo. Přes to všechno byl něčím nádherný. Jednoduchý, milý, krásně voněl, nekomplikoval.

Otěhotněla jsem. Když si vrátím film, už tehdy jsem věděla, co bude následovat. Nebudeme žít jako rodina. Budu s dítětem sama. Vlastně jsem byla dokonale připravená – hnízdo jsem měla a práci, kterou zvládnu i s miminem, taky. Dospělá žena... Jak se dalo předpokládat, Tomáš se do otcovských radovánek příliš nehrnul. Tak nějak v klidu a míru jsme se asi tři měsíce po narození Andulky rozešli. Občas ji vídá, má ji rád, ale s jeho cestovatelskou, mladou a divokou duší je věčně v trapu, má mladičkou přítelknyni a žijí na Moravě.

Andulka byla už od miminka můj malý poklad. Milé a nekonfliktní dítě. Byly jsme pořád spolu. Náš pelíšek je jedna obří postel, na které se obě odjakživa vyvalujeme mezi plyšáky a polštáři, čteme si, koukáme na pohádky, povídáme si. Jsme si tak blízko... Ance je dnes pět a musím říct, že je nám dvěma čím dál líp. Vlastně jsem ani neměla potřebu ji dávat do školky.

Byly jsme se v pár takových „zařízeních“ spolu mrknout, ale jí se tam vůbec nechtělo. Proč bych ji nutila? Myslím, že i tak malá holka se umí sama rozhodnout v zásadních věcech a že není třeba dělat z dětí nesvéprávné osoby. Andulka je se mnou doma, má pár kamarádek ze sousedství, chodíme spolu tancovat, zpívat, když pracuju, je schopná si sama hrát – její samostatnost nám oběma pomáhá ke spokojené harmonii, která u nás doma panuje.

Věčné otázky

Bolelo mě vůbec, když Tomáš odešel? Nechtěla jsem přece jen v hloubi duše mít vedle sebe muže, vedle Aničky tatínka, hnízdit v klasickém rodinném uskupení? Těžko říct. Někdy mívám pocit, že nějaká část ve mně je trochu smutná z toho, že nejsme klasická rodina. Jakoby se ve mně mlela dvě paradigmata – jedno zavedené, že žena potřebuje muže, dítě tátu a že rodina tohoto druhu je sociálně nejvýhodnější a pro všechny zúčastněné nejzdravější.

A druhé trochu víc „free“: šťastná matka rovná se šťastné dítě. Klasický model rodiny „is death“, není nejdůležitější, hlavně když je v domě pohoda, laskavost, sranda a vnímavost jednoho k druhému. I kdyby to měli být jen kočky a psi... Někdy se obě moje části pěkně perou. Obzvláště když čtu všechny ty články o tom, jak otcové ukazují dětem jiný rozměr světa, ne tak ustrašený, mnohem dobrodružnější, méně „striktní“, jak mámy svou péčí hladí a tátové zbavují strachu z neznámého, jak tátové nejsou ti, kteří pořád upozorňují „nelez tam, spadneš“, protože táta taky leze, kam nemá, jak je táta pořád tak trochu dítě, zatímco máma je ta zodpovědná...

Anička coby roční, dvouletá až čtyřletá všechny moje milence i svého „tátu na baterky“ brala tak nějak kamarádsky. Poslední dobou se mění – muži ji čím dál více zajímají. Protože žádného v domě natrvalo nemáme, všechny drobné opravy řeší firmy. Kape kohoutek? Zavolám instalatéra a je to. Tak jsme byly zvyklé. Nedávno k nám však přijel Tomáš a opravoval nám na střeše satelit. Koukala na něj obdivně s otevřenou pusou, jak si tam tak šplhá ve výšce, natahuje dráty, montuje a píská si přitom nějakou bláznivou odrhovačku. Teď by na všechno, co se rozbije, volala nejraději a okamžitě tátu. Ptá se na něj a je s ním ráda. Možná čím dál raději. Stejně jako s mým současným milencem. Doslova na něm visí.

Že by jí docházel nedotatek mužské energie v domě? Že by jí všichni ti muži, kteří se míhají v našich dveřích, nestačili a potřebu mužského vzoru nenaplňovali? Neudělala jsem jí nakonec ze svého sobectví a neschopnosti s kýmkoli delší dobu soužít nějaké trauma, které ji v budoucnu poznamená ve vztahu k celému mužskému pokolení, v jejích vztazích? Nevím. Ve skrytu duše doufám, že tomu tak není. Ani tyhle hlodavé pochybnosti mě však ještě nedokázaly přinutit k zahnízdění a soužití s jedním mužem, novým tatínkem...

(Lucie Kochová, Harper's Bazaar)