Můj přítel byl mamánek
Co je lepší – být sama, nebo se o přítele dělit s jeho matkou? Takovou otázku si klade nešťastná Sylva…S Adamem jsem se seznámila na firemním večírku a hned na první pohled se mi líbil. Vysoký, černovlasý, charismatický… Ani jsem nedoufala, že si mě všimne, ale on mě nejen oslovil a pochválil mi šaty, ale prakticky se ode mě už nehnul na krok. Lichotilo mi to, protože rozhodně nepatřím k žádným oslnivým kráskám. Vždycky mě trápila nějaká ta kila navíc a nohy mám taky ‚čitelnější‘, než je zdrávo… Ale i přes nedostatky jsem neměla nikdy o kluky nouzi. Ale byli to spíš studenti a potom zakomplexovaní zoufalci. Prostě ti, co si netroufli na nějakou atraktivnější kost…
„Jsi tak milá! A příjemná. Už dlouho mi nebylo s nikým tak dobře!“ řekl mi Adam toho večera na rozloučenou a vtiskl mi nesmělé políbení na tvář… Byla jsem v sedmém nebi. Choval se tak skvěle, vyrovnaně a nevtíravě! Navíc jsem se od kamarádky během večera dozvěděla, že Adam není žádné ‚ořezávátko‘. Patřil k managementu spřátelené firmy a jeho výdělky měly jistě o nějakou tu nulu na konci víc než ty moje. Tedy, ne, že by to bylo úplně podstatné, ale člověka to potěší!
Večeře probíhala podle mých nejhorších představ. Maminka byla jedovatá hned mezi dveřmi a během večera se její šťourání stupňovalo.
„Vy už jste asi těch mládenců poznala hodně, že Sylvinko,“ vypustila z úst další perlu a odebrala se vařit kávu. „Nic si z toho nedělej,“ uklidňoval mě Adam. „Ona jen nechce o mě přijít. Co by si tady v tom velkém bytě sama chudák počala!“ Odpověď jsem nestihla, protože káva se už nesla.
A sušenky polévané čokoládou. „Ty jsou jen pro Adámka, vy stejně asi musíte držet dietu, že…“ opět si rýpla ta ježibaba a já si schválně vzala do každé ruky jednu. Tím jsem oficiálně vyhlásila boj, který trval téměř rok… Adam se poslušně vracel domů a ani víkendy neměl volné. Jeden den patřil matince, aby nesmutnila. Že to náš vztah nijak neposílilo, asi není potřeba psát. Spíš jsem začala uvažovat o rozchodu. Už mě nebavily neustálé Adamovy telefonáty matince, ani dotazy na radu, co si myslí o tom či onom.
Skoro se stydím zmínit letní dovolenou, kterou jsme trávili ve třech… V hotelu dokonce mysleli, že jsme s Adamem sourozenci, kteří vyvezli chuděru maminku na dovolenou. Skoro už to tak vypadalo... Jenže potom jsem zjistila radostnou novinku – že čekám dítě… „No to nemyslíš vážně!“ vyhrknul Adam. „Co tomu řekne mamka?“ Asi to bylo vinou hormonů, ale tentokrát jsem se neudržela. Hodila jsem po něm hrnkem a potom i talířem.
„Máti je nemocná, nemohl jsem ji tady nechat samotnou.“ Poslal mi SMS, nestála jsem mu ani za zavolání! Byla jsem zoufalá a říkala si, že to je konec. Přece se nebudu ponižovat a doprošovat! Jenže potom jsem si to rozmyslela. Proč se vzdávat bez boje? Proč pouštět takového chlapa, jako je Adam? Proč ustupovat? Rozhodla jsem se bojovat a zvítězit. Pro Adama jsem si šla. Vtrhla jsem k jeho mámě a vůbec jsem se s ní nebavila. Vlastně ani s Adamem. Sbalila jsem mu kufr a oznámila, že musí jít se mnou. Že jsem teď JÁ jeho rodina. Já a jeho nenarozené dítě. K mému údivu ani nehlesnul a poslechl mě na slovo!
Ale zatím se vždycky vrátí včas, strach mu asi nedovolí meškat. Pořád doufám, že se změní a bude mi oporou, i když v hloubi duše vím, že se to asi nikdy nestane. Nechci ale udělat jeho máti radost. A náš syn? Vedu ho k samostatnosti hned odmala. Z něho žádný mamánek rozhodně nebude!
(prud, Jackie)
„Jsi tak milá! A příjemná. Už dlouho mi nebylo s nikým tak dobře!“ řekl mi Adam toho večera na rozloučenou a vtiskl mi nesmělé políbení na tvář… Byla jsem v sedmém nebi. Choval se tak skvěle, vyrovnaně a nevtíravě! Navíc jsem se od kamarádky během večera dozvěděla, že Adam není žádné ‚ořezávátko‘. Patřil k managementu spřátelené firmy a jeho výdělky měly jistě o nějakou tu nulu na konci víc než ty moje. Tedy, ne, že by to bylo úplně podstatné, ale člověka to potěší!
Bez máti neudělal ani krok
S Adamem jsme měli schůzku ještě téhož týdne a potom se stýkali téměř denně. Zamilovala jsem se a on do mě. I tak mě ale dost překvapilo, když mě po necelých čtrnácti dnech naší známosti pozval domů na večeři s maminkou. „Přece jsem ti říkal, že bydlím s máti!“ divil se, když jsem dala najevo rozpaky. „Máti je skvělá, určitě se jí budeš líbit!“ tvrdil přesvědčivě a mě se zmocnila neblahá předtucha…Večeře probíhala podle mých nejhorších představ. Maminka byla jedovatá hned mezi dveřmi a během večera se její šťourání stupňovalo.
„Vy už jste asi těch mládenců poznala hodně, že Sylvinko,“ vypustila z úst další perlu a odebrala se vařit kávu. „Nic si z toho nedělej,“ uklidňoval mě Adam. „Ona jen nechce o mě přijít. Co by si tady v tom velkém bytě sama chudák počala!“ Odpověď jsem nestihla, protože káva se už nesla.
A sušenky polévané čokoládou. „Ty jsou jen pro Adámka, vy stejně asi musíte držet dietu, že…“ opět si rýpla ta ježibaba a já si schválně vzala do každé ruky jednu. Tím jsem oficiálně vyhlásila boj, který trval téměř rok… Adam se poslušně vracel domů a ani víkendy neměl volné. Jeden den patřil matince, aby nesmutnila. Že to náš vztah nijak neposílilo, asi není potřeba psát. Spíš jsem začala uvažovat o rozchodu. Už mě nebavily neustálé Adamovy telefonáty matince, ani dotazy na radu, co si myslí o tom či onom.
Skoro se stydím zmínit letní dovolenou, kterou jsme trávili ve třech… V hotelu dokonce mysleli, že jsme s Adamem sourozenci, kteří vyvezli chuděru maminku na dovolenou. Skoro už to tak vypadalo... Jenže potom jsem zjistila radostnou novinku – že čekám dítě… „No to nemyslíš vážně!“ vyhrknul Adam. „Co tomu řekne mamka?“ Asi to bylo vinou hormonů, ale tentokrát jsem se neudržela. Hodila jsem po něm hrnkem a potom i talířem.
Vrátil se do svého dětského pokojíčku
„Co je mi do toho, co řekne tvoje mamka?“ křičela jsem jako smyslů zbavená. „Koukni se na sebe, ty trapnej maminčin chlapečku. Je ti přes třicet a bez mámy se ani neu…“ potom jsem na něho křičela ještě dost dlouho. K mému překvapení ale Adam neodešel. Jen se posadil a mlčel. Jako by mu to teprve došlo, či co. Nevím, ale mlčel dost dlouho. Když konečně promluvil, nevěřila jsem svým uším: „Jdu domů, sbalím si věci a přistěhuju se k tobě. Za mámou budu chodit jednou týdně, jo?“ Samozřejmě jsem souhlasila, a hned jak Adam odešel, jsem začala přestavovat nábytek, abychom se do mojí malinkaté garsonky vešli. Jenže Adam se toho dne už nevrátil a druhý den taky ne. Nějak se u matky zasekl.„Máti je nemocná, nemohl jsem ji tady nechat samotnou.“ Poslal mi SMS, nestála jsem mu ani za zavolání! Byla jsem zoufalá a říkala si, že to je konec. Přece se nebudu ponižovat a doprošovat! Jenže potom jsem si to rozmyslela. Proč se vzdávat bez boje? Proč pouštět takového chlapa, jako je Adam? Proč ustupovat? Rozhodla jsem se bojovat a zvítězit. Pro Adama jsem si šla. Vtrhla jsem k jeho mámě a vůbec jsem se s ní nebavila. Vlastně ani s Adamem. Sbalila jsem mu kufr a oznámila, že musí jít se mnou. Že jsem teď JÁ jeho rodina. Já a jeho nenarozené dítě. K mému údivu ani nehlesnul a poslechl mě na slovo!
Ze syna mamánka nevychovám
Uplynulo víc než půl roku a narodil se nám chlapeček. Adam, čerstvý otec, stále není tím, kým bych ho chtěla mít. Stále je ve mně malá dušička, když odchází na návštěvu k matce, protože se bojím, že se nevrátí… Hlavně když bere s sebou malého. Co kdyby je napadlo vychovávat mého syna beze mě?Ale zatím se vždycky vrátí včas, strach mu asi nedovolí meškat. Pořád doufám, že se změní a bude mi oporou, i když v hloubi duše vím, že se to asi nikdy nestane. Nechci ale udělat jeho máti radost. A náš syn? Vedu ho k samostatnosti hned odmala. Z něho žádný mamánek rozhodně nebude!
(prud, Jackie)
Přidej svůj komentář!