Návratdoreality s Umělé oplodnění den za dnem

Přirozenou cestou to vždycky nejde. A tak nastupuje na řadu umělé oplodnění. Víme, jaké to je.V současné době se u nás rodí „ze zkumavky“ až čtyři procenta dětí. Tento počet se podle odborníků bude každým rokem zvyšovat a v budoucnu prý bude dětí ze zkumavky celá třetina. Umělé oplodnění zkrátka a dobře představuje pro mnohé páry poslední možnost, jak mít dítě.

Krok první: rozhodnutí

Vypadá to jednoduše, ovšem když se to týká přímo vás, zas tak jednoduché to být nemusí. Mně trvalo přes dva a půl roku, než jsem se k umělému oplodnění rozhoupala. Předtím jsem už jednou otěhotněla (s tím samým partnerem, s nímž jsem podstoupila i IVF, ale bohužel potratila), a tak jsem si pořád v duchu říkala, že podruhé to snad půjde také i s dobrým koncem. Jenomže podruhé to nešlo. Nedařilo se. Přitom se zdálo být všechno v pořádku.

„Kdyby vám bylo dvacet, dvacet pět let, poradila bych vám, abyste ještě počkala a snažila se dál,“ řekla mi moje gynekoložka na jarní preventivní prohlídce. „Ale ženám kolem pětatřiceti už čas běží moc rychle.“ To jsem sama dobře věděla. Ovšem také jsem věděla, že když se těmi řečmi nechám znervóznit a vystresovat, můžu se s přirozeným početím rozloučit rovnou. Ještě aspoň léto, říkala jsem sobě v duchu a nahlas partnerovi, který po dítěti toužil snad víc než já. Poslední tři měsíce...

Krok druhý: výběr

Menstruace se dostavila s obvyklou pravidelností a já jsem začala hledat vhodnou kliniku. Nakonec jsem si vybrala tu, kterou mám blízko domu a kde pracuje švagrová mojí kamarádky. Nechtěla jsem protekci (ostatně do dneška nevím, která to je), jen už jsem musela něco vybrat, protože čekací doby na vstupní pohovor jsou dlouhé. To jsem ovšem netušila, jak moc jsou dlouhé.

„Jistě, vezmeme vás,“ sdělila mi sestra do telefonu na konci prázdnin. „Kdy se vám to hodí?“ „Kdykoli. Co třeba příští týden?“ Sestřička se zasmála. „Nenechala jste mě domluvit. Kdy se vám to hodí v listopadu?“ „Až v listopadu?“ „Je mi líto, ale dřív to nejde. Máme plno.“ Sestra chvíli mlčela a pak mi oznámila: „Co třeba jedenáctého v jednu odpoledne. Přijďte s partnerem.“

Poprvé na klinice

Jedenáctého listopadu ve tři čtvrtě na jednu už jsme s partnerem seděli v nemocniční chodbě a čekali, až přijdeme na řadu. Kolem nás chodily nastávající matky a vedle posedávaly páry, které zjevně přišly za stejným účelem jako my. Před půl druhou jsme přišli na řadu. Zavolala nás sestra a odvedla nás do stísněné místnosti, kde jsme jí nadiktovali údaje jako jména, data narození, adresu a pojišťovnu. Trvalo to pár minut.

Poté si nás převzala doktorka, představila se a začala se vyptávat na rodinnou anamnézu. Jaké jste prodělali nemoci od dětství, jaké nemoci máte v rodině, co vaši rodiče, sourozenci… Pak se zeptala, jak dlouho se o početí snažíme. Za deset minut to bylo hotové. „Tak fajn,“ usmála se doktorka. „Chcete se na něco zeptat?“ Ano, chtěli jsme. Zajímalo nás, co se bude dít dál. „Já vám vypíšu žádanku a vy si sedmý až desátý den od začátku menstruace dojdete na krev na Karlovo náměstí. Tam se dělají centrální odběry. Až dostanete měsíčky, zavolejte si sem a domluvíme se, kdy byste přišla.

Bude to ale až po krvi, abychom měli v ruce výsledky. Partner s vámi už jít nemusí, ale musíme mít výsledky jeho spermiogramu. Vzorek v laboratoři může odevzdat už dnes, jestli se cítí, nebo v některém z následujících dní.. Pro dnešek je to všechno.“ Celá návštěva proběhla v rychlosti, ani jsem si pomalu nestačila uvědomit, že si „domlouvám“ početí dítěte. Žádné další otázky už jsem neměla. Ještě jsem ani nevyšla z místnosti a už do ní přicházel další pár. Továrna na výrobu dětí, blesklo mi hlavou...

Redukovaná na dělohu

Přibližně o čtrnáct dní později jsem čekala na stejném místě. S partnerem. Dítě chceme oba, a tak jsem si přála, aby u toho byl. Aby viděl, že to obnáší víc než jen „odevzdat v laboratoři vzorek“. Spojení „odevzdat vzorek“ jsme se dlouho smáli, ale ve skutečnosti jen odráží neosobnost, s jakou celý proces probíhal. Tentokrát nás přijala jiná doktorka. Otevřela si mou složku a znovu se mnou procházela rodinnou anamnézu. Pak přešla k výsledkům krve a spermiogramu. „Obojí vypadá dobře. Teď se svlékněte a já se podívám, jak to vypadá vevnitř.“

Svlékla jsem se a zjistila, že i to vypadá dobře. „To je moc pěkný,“ říkala doktorka, zatímco mi prohlížela ultrazvukem dělohu a vaječníky. „Máte krásnou sliznici, pěkné vaječníky a velkou zásobu vajíček. Jenom tu nevidím žádný hlavní folikul, ale možná je ještě brzy od začátku menstruace. Můžete se obléknout. Chcete se na něco zeptat?“ Ano, chtěli jsme. Co bude dál. „Uděláme znovu krevní testy, tentokrát v trochu jiné dny od začátku další menstruace, a bude nás zajímat, jestli dochází k ovulaci. Až dostanete měsíčky, zavolejte si a domluvíme si další návštěvu.“

Děložní sliznice byla krásná, spermií bylo dostatek, zásobu vajíček mám jako ženy o deset let mladší. Druhé krevní testy ale ukázaly, že neovuluju. Třetí návštěva na klinice spočívala v tom, že mě doktorka číslo dvě znovu prohlédla ultrazvukem, nenašla žádný hlavní folikul a přednesla nám naše možnosti. „Stres někdy snižuje hladinu progesteronu, který je za ovulaci zodpovědný. Teď si můžete vybrat mezi inseminací a oplodněním in vitro.“ Inseminace znamená, že partner „odevzdá vzorek“, v laboratoři mu pročistí spermie a pak je zavedou do dělohy – poté, co pomocí injekcí stimulují dozrání vajíček.

Šance na oplodnění? „Necelých deset procent. Proto bych vám doporučila tu druhou možnost. Jakmile začnete menstruovat, budete si píchat injekce, aby dozrála vajíčka, a šestý až osmý den přijdete na ultrazvuk. Ideální je sedmý, ale když bude vycházet na sobotu, přijdete šestý v pátek, když na neděli, přijdete osmý v pondělí. Podle stavu vajíček pak domluvíme, kdy se budou odebírat. Souhlasíte?“ Souhlasili jsme. Poté nám dala na výběr, jestli píchat pomocí injekcí nebo pera, doporučila, jaký prostředek je pro mě nejvhodnější, vysvětlila, co pojišťovna hradí a co ne, sestra nám ukázala, kam mi bude partner injekce píchat, a šli jsme domů. Den po Novém roce jsem dostala první injekci a přibližně za týden kráčela na kliniku po čtvrté.

Tentokrát nás přijala doktorka číslo jedna. Šla jsem na ultrazvuk, aby zjistila, jestli vajíčka dozrávají. V jednom vaječníku jich bylo sedm, druhý nemohla najít. „Máte ho vůbec?“ ptala se mě. „Mám ho,“ řekla jsem. „A podle vaší kolegyně je zcela v pořádku.“ Nakonec ho našla. Byl jen vysoko. „Oblékněte se. Za čtyři dny přijdete na punkci. Sestra vám poví podrobnosti.“ Sestra nám vysvětlila, kdy si co ještě píchnout, a za čtyři dny v sedm ráno jsme spolu s dalšími čtyřmi páry opět seděli v nemocniční chodbě. Partner měl znovu odevzdat vzorek a já vajíčka a potvrzení od obvodního lékaře, že můžu podstoupit narkózu. „Vy jděte do laboratoře,“ řekla sestra mužům, „a vy si vezměte župan, košili a pantofle a pojďte se mnou.“ Uvedla nás na pokoj a nechala nás tam.

O deset minut později přišel nemocniční zřízenec a dvě z nás odvedl na malý operační sál. Když mi pomáhal na stůl a dával nohy „na kozu“, připadalo mi to trochu ponižující. Samozřejmě vím, že vidí vagíny od rána do večera, ale stejně… Nic příjemného, když vám mezi nohy kouká pomocná síla a nadto mužského pohlaví. Můj pocit, že žena je během umělého oplodnění redukovaná na dělohu, vzrostl. A pak už přišla narkóza.

Další pokus

Když jsem se probrala a dala se dohromady, šla jsem se ukázat do ordinace, kde mi měli říct, jak to dopadlo. Byla to moje šestá a poslední návštěva. „Dopadlo to moc dobře, máme šest krásných vajíček. Zítra ráno si zavolejte do laboratoře, jak se dělí, a když bude všechno v pořádku, domluvíme transfer.“ V laboratoři mi sdělili, že tři vajíčka jsou překrásná a pozítří můžu na transfer. Ten prováděla doktorka číslo dvě.

„Nádhera. Sliznice je také moc pěkná, myslím, že máte velkou šanci,“ usmála se, když mi zavedla oplodněné vajíčko do dělohy. „Pět dní se nekoupejte, vyhněte se pohlavnímu styku, ale jinak můžete dělat všechno jako obvykle. Za čtrnáct dní si udělejte těhotenský test, jestli do té doby nepřijde menstruace. Jeho výsledek nám zavoláte a my vás buď objednáme na ultrazvuk, když budete těhotná, nebo se domluvíme na dalším postupu.“

Vypadalo to nadějně. Až moc, ale přesto jsem se na to snažila neupínat, abych nebyla moc zklamaná. Stejně jsem byla. Hormony udělají v člověku paseku. Probrečela jsem dny, fyzická bolest na tom byla to nejsnesitelnější. Další pokus by měl být v květnu. Bez narkózy a odběru. Dvě vajíčka mám zmrazená. V laboratoři říkali, že jsou krásná…

(Zoe Vaváková, Harper's Bazaar)